Na jednu stranu i naše děti se kočkovaly, občas ji za nějakou zákeřnost ode mne koupily, ale ve škole se bránily, na společném lyžáku seřezaly staršího kluka, který napadal mladší děti. Třídí dělal, že se nedívá, ale byl to prý pohled pro bohy...

Učili jsme je nežalovat, pokud nešlo o stížnost poškozeného ve vlastním zájmu. Vysvětlovali jsme jim vždy, že nás mít jednou nebudou, ale spolu být přátelé musí.

Kluk se zraňoval hlavně jako malý - asi kvůli ADDH. To třeba spadl v ozdravovně z metrového keře a jeli jsme napřed do okresní nemocnice, kde mu sešili pusu, pak do Motola, kde mu vytrhali zuby z dásní a udělali CT atd.

Holka si udělala dvakrát drsnej otřes mozku, až v telecím věku ve třetí třídě: jednou uklouzla po vodě vycamraný z vany rovnou na topení, podruhé jí shodila pod sebe na parkety kamarádka, když lezli pro něco na židli.

Kluk měl nějaké růstové bolesti až na gymplu a nesměl tahat učebnice, chodit delší štreky, běhat...