Deniso, vykašli se na "období vzdoru" a podobné názvy, vyhoď z hlavy, že je to jenom "období", které přejde, a spíš si všímej toho, co ti chce takové dítě sdělit. Protože i to "zlobení" a vzdorování je z jeho strany hlavně komunikace, nezlobí naschvál, aby tě naštvalo, ani nevzdoruje proto, že mu to momentálně poroučejí nějaké hormony. Dítě prostě v tomhle věku přijde na to, že jednak tvoří jednotku oddělenou od matky, a navíc dokáže rozhodovat samo za sebe. Jedno z prvních slůvek, které se děti dokáží naučit používat, je "ne". Proč? Protože odporováním si tím nejjednodušším způsobem potvrzují vlastní samostatnost, vlastní existenci, vlastní mysl. Umějí ještě málo vyjednávat, to se teprve učí zkušeností - v tom "vzdoru" jim někdy nevyhovíš, někdy ano, někdy jen v něčem. A ony, pokud v tom je nějaký řád, dokáží postupně domýšlet situace dopředu a svoje přání a požadavky tomu přizpůsobovat.
Už nejde ani to, aby bylo vždy po tvém (ale v zásadě jde, aby v určitých okolnostech bylo vždy po tvém), nejde přirozeně ani to, aby bylo vždy po jeho (ale někdy po jeho být může). Není to přechodné v tom smyslu, že to přejde a vrátí se časy, kdy tě dítě poslouchalo na slovo. To už se nevrátí. Můžeš mu tam kde to jde, dávat třeba na výběr ze dvou možností (neomezeně možností bude ještě nad jeho síly), můžeš mu vyjít vstříc, když tobě o nic nejde (ideálně s krátkým slovním doprovodem, proč), musíš být důsledná tam, kde je potřebuješ mít pod kontrolou (važ dobře, kdy je to opravdu nutné), trochu povol, když uvidíš, že tě respektují, a zase přitvrď, když uvidíš, že se snaží neúměrně rozšířit svou hranici rozhodování (třeba když na výběr ze dvou oblečení řeknou, že nechtějí ani jedno, nýbrž třetí, které se do stávajícího počasí absolutně nehodí) a taky neustupuj, když si začnou svoje rozhodování vynucovat - poprvé nakonec po dohodadování ustoupíš poprvé o kus, podruhé o dva kusy a rychleji, potřetí splníš raději všechno a hned. Na druhou stranu většinou funguje naslouchání (chce to trpělivost, vzhledem k vyjadřovacím schopnostem dětí) a vcítění (řekni, že víš, že by chtěli tamto) - většinou pak je z jejich strany méně vynucování.