Mám dvě děti. První je prázdninový syn, který šel v čerstvých 6 letech, ve všech směrech byl napřed. Teď je ve třetí třídě, školu zvládá levou zadní, má tam kamarády, je velmi spokojený. Ale je nejmenší a nejmladší. A taky nejdrobnější. Ve třídě mají spoustu letních dětí, ale o rok starších. A třeba v tělocviku je ten rok znát. Dokonce mám extrém a to zářijové dítě s odkladem, takže jemu bylo v podstatě 8, když nastoupil do první třídy. Nicméně i paní učitelka řekla, že jedinkrát, kdy si myslela, že by mu odklad prospěl, bylo ve škole v přírodě, kde prostě bylo znát, že je mladší.
Dcera jsem tu řešila na jaře. Je taky až na konci prázdnin, navíc opravdu velmi drobná, teď jako čerstvě šestiletá nastoupila do první třídy s rozměry 105 cm a 15 kg. Dcera do školy jít chtěla, vím, že je šikovná, už dávno před první třídou uměla číst a počítat a de facto jediné, co se učí ve škole, je psací písmo. I ona je nejmenší a nejmladší, ale bohužel sociálně ne úplně vyzrálá. Málo průbojná, velmi tichá, klidná. Nemá zatím žádnou kamarádku, ona je s tím v pohodě, problém jí to nedělá, ale třeba jednou bude. Nakonec si sice myslím, že je správně, že do školy šla, ve školce by se nudila, protože se nudí i teď. Teda ne doslova, paní učitelka má extra aktivity a dcera si nosí knížky a čte si sama svoje knížky. Ale u nás mají odpolední vyučování i prvňáci. Dvakrát týdně mají 4 hodiny, hodinu pauzu na oběd a pak ještě jednu hodinu. A dcera je velmi unavená. Když ji vyzvedávám, usíná mi v autě. Po obědě nespala od 3 let, když byla ve školce. Prostě ta škola je zátěž. Je určitě potřeba zvážit spoustu věcí.