Já jsem si mohla prohlédnout jen jednu LDN, asi před rokem, a bylo to spíš jak píše zakladatelka. V pokoji neustále puštěná televize, kterou nikdo nevnímal, na vedlejší posteli paní v kómatu, které přivezli jídlo, postavili je před ni a pak zase odvezli, když jsem tam přišla poprvé, našla jsem babičku pokálenou... Návštěvy od jedné do sedmi, máma tam byla vždycky celou dobu návštěv, já ji střídala pátek až neděle - nosily jsme babi mixovaná jídla, která mívala ráda, protože jak zhubla, tak jí neseděla protéza, a to, co jí dávali, stejně nemohla jíst. Nezvedla ani sklenici s vodou. Když byla předtím na chíře, tak tam respektovali, že má těžkou závislost na nikotinu, a lepili jí ty náplasti, které jsme jí kupovali, v LDN to jaksi nešlo, takže ještě byla v těžký psychický nepohodě. V tomhle kontextu mi to rehabilitační a doléčovací, co měli v názvu, připadalo jako výsměch. Trvalo skoro dva měsíce, než jsme jí z tý umírárny dostali do soukromýho sanatoria, s tak šílenýma proleženinama, že tam stejně za tři tejdny umřela.