Ve všech LDNkách to takto samozřejmě nefunguje. V jedné jsem přes rok pracovala, pacienty jsme pravidelně krmili, polohovali, ošetřovali. Pacientni většinou po jednom, dvou či po třech. Vždy tam byli někteří v terminálním stádiu. Nesnesitelné bolesti, jakékoliv bolsti se vždy řešily. Rozhodně LDN nerovná se konečná, lidi od nás chodili normálně domů, někdy zlepšení, někdy v horším stavu, protože se zdravotní stav u všech vylepšit nedá. Prováděla se rehabilitace lidí, kteří byli po operacích kloubů, rozcházeli se. Sem tam přišla nějaká sepsaná pochvala na ředitelství, což potěšilo.
Na LDN navazovala dvě hospicová lůžka, byla to jakoby součást stejného oddělení. Dva pokoje jinak zařízené, návštěva tam mohla být pořád. Rozloučení bylo v režii hospice. Jinak od zdravotníků stejná péče a stejná léčba bolesti.

Kdybych měla příbuznou takto nemocnou, jako zakladatelka, začala bych s léčbou bolesti a vybrala nějaký hospic.. Trávila tam většinu volného času, společně s dalšími příbuznými, aby nemocná nebyla sama. Ale musela by to nemocná takto chtít.