Možná záleží i na tom, jak to má člověk ve vlastní rodině: rodiče a prarodiče si nevybíráš. A rodiče/prarodiče mnohých lidí naší generace rudou knížku měli. Zavrhnem je proto automaticky? Je minulá příslušnost ke straně (která mohla mít různé motivace) dostatečný důvod pro zavržení nejbližšího člověka?
Mimochodem třeba můj děda zarytý straník měl za manželku katoličku antikomunistku. A taky se dovedli spolu nějak porovnat.
I bejt komunista mělo milion podob, od estébáka co škodil po zblbnutýho dělňase z prasečáku, kterej svoje politické preference realizoval toliko na schůzích JZD a jinak si žil vlastním životem.
Jinak si myslím, že je strašně snadný dělat univerzální soudy, když člověk má to "štěstí", že se narodil v disidentské rodině a může se vymezovat, že on je ten čistej do pátýho kolene... ačkoli to vlastně nikdy nebyla jeho zásluha.
Estébáky a totalitní pohlaváry bych odstavila z fleku, komanče jako stranu ignoruju. Ale myslím, že nelze zavírat oči před tím, že tu prostě bylo několik desítek let totality a mělo to velkej přesah i mezi průměrné civilní obyvatelstvo. V každé době se dá hromada lidí pro něco zblbnout.