Jako mladší jsem byla také radikální v názorech, ale dnes jsem už v odsuzování lidí podstatně mírnější.

Můj dědeček i se svým bratrem vstoupili do KSČ ještě za první repuliky - co by mladí a chudí zažili hospodářskou krizi a věřili v lepší zítřky v jiné než kapitalistické společnosti. Oba byli za svou "víru" potrestáni pobytem v koncentračním táboře, dědův bratr půl roku po návratu na podlomené zdraví zemřel, děda zemřel před 10-ti lety. Celý život zůstal věrný své "víře" ve spravedlivější společnost - komunismus. Mám já snad právo oba tyto příbuzné nějak soudit?

Manželův dědeček pracoval na dráze a až po válce se jeho žena dozvěděla, že nějak pomáhal partyzánům a riskoval tím svůj život i život svých dětí a manželky. Byla na něho kvůli tomu zpětně velmi rozzlobená. Ovšem on dostal za svou statečnost po válce i nějaké vyznamenání lokálního významu - podotýkám ještě v době před únorem 1948 a snad pod vlivem toho všeho vstoupil do strany. Zemřel ještě před sametovou revolucí, ale členem KSČ zůstal až do konce svého života.

Musím napsat, že jsem pravicově smýšlející, KSČ jsem hned po listopadu chtěla zakázat. Přesto se mi takhle v teple domova, v relativním dostatku lehce může debatovat o tom, že komunistická minulost je chyba charakteru. Ale věřte mi, že z očí do očí mému dědovi při jeho vzpomínání na útrapy koncentráku, by si něco takového většina z vás, doufám, tvrdit nedovolila.

A o vadě charakteru manželova dědečka, který nasazoval život, který je rozhodně v mých očích hrdina, si nedovolím pochybovat ani chvíli. A to jsem ho osobně neznala. Nevím, jestli já bych měla jeho odvahu, spíš ne.

A dost se bojím, že jednoduchým odsouzením člověka jen na základě nějakého znaku (světonázoru, členství ve straně, barvě očí a vlasů, národnosti,......) bez bližšího poznání skutečných skutků tohoto člověka, se chováme steně jako oni - komunisti, fašisti,... Zatím se nad ně jen povyšujeme, odsuzujeme. Vyhazovat z práce, zavírat a posílat na převýchovu je začneme kdy???????