Taky jsem dospěle žila za socíku a dovolím si nesouhlasit. Nemyslím si, že by tehdy obyčejní lidé nekomunisté kolaborovali jen tím, že nepatřili k jedné skupině disentu. Vím, že byli ochotni přijmout důsledky svého postoje, své děti vychovávat rovně a naučit je, že se za to v téhle společnosti platí, že dokázali nezištně a zadarmo udělat obrovský kus práce, aby pomohli ostatním se z té mizérie dostat - od toho, že skrývali "nepohodlné" lidi na útěku, přes hmotnou podporu těm, kteří zůstali třeba bez živitele rodiny, který byl ve vězení, práci na tom, aby se sem dostaly informace a materiály ze zahraničí a byly dostupné až po docela obyčejný slušný život, který druhým ukazoval, že to všechno jde vydržet a že to má smysl. Tím nechci říct, že ti lidé byli čistí jako lilium a neměli své chyby, ani to, že ti ostatní byli darebáci. Ale jsem hodně vděčná za to, že takoví lidé byli a že jsem je znala, protože pro mě morální kredit měli a mají. A je pravdou to, že dnes většina z nich není ani vidět, ani slyšet...a rozhodně nezastávají žádné čelné pozice...a možná jsou dnes potřeba stejně jako dřív, aby jejich život ukazoval, že pravda nebývá halasná. Nemyslím si, že účelem těchhle úvah by mělo být ukázání prstem s výkřikem "ejhle, darebák!", protože nikdo z nás nežil jiný život než ten svůj a rozhodnutí druhého se těžko soudí. Ale nevnímám ani jako dobré srovnat všechno do jedné lajny s tím, že jedni se nemohli bránit a druzí nakonec chodili taky k volbám...a zrelativnit to, co by se dalo soudit jako statečné a dobré, pod heslem "já nic, ale on určitě taky".