Tohle jsem s dětmi trénovala ještě ve školce. Slabikovali jsme a počítali, kolik slabik slova mají, soutěžili, kdo řekne slovo s více slabikami, tak se rovnou trénovaly i počty.

dobrý, ale slabikování je úplně něco jiného, než na co se zakladatelka ptá naopak, u genetické metody je prý slabikování na závadu.

ale jinak moje děti taky se taky učily číst geneticky. dvě se naučily ještě před nástupem do školy (jedno díky písmenkům z časopisu "Pojď si hrát", či jak se jmenoval, druhé díky logopedii, kde vlastně slova na jednoltivá písmenka rozkádali), jedno se učilo až ve škole. trvalo jí poměrně dlouho, než se rozeznávat písmenka naučila, zvládla to až někdy za polovinou října. dyslektik není, je dysgrafik.

ale překvapuje mě, že zakladatelky děti doma nic netrénovaly. moje děti "chodící diktáty", tedy rozkládání slov na písmenka dělaly ve škole a mívaly to i za domácí úkol. prostě chodit a každý krok za jedno písmenko ve slově. později dělaly dlouhé kroky (dlouhé samohlásky) a krátké kroky (souhlásky a krátké samohlásky)... nebo tak nějak. hrozně se jim to líbilo