Což o to, moje babička a děda jsou schopni něco pozitivního povědět i o životě v protektorátu... Prostě tehdy byli mladí, vlastně děti, nežili jenom tou válkou a strachem. V komunismu to bylo obdobné. Lidé nežili jen politickými procesy a strachem z StB, měli i své obyčejné životy. Jenže ono je nebezpečné vzpomínat na jedno bez druhého, protože ten teror udržoval prostředí pro život v nějakém stavu, na který se pak nostalgicky vzpomíná.

Já se klidně zařadím k antikomunistům ve smyslu, že jsem přesvědčena, že komunismus už měl jednu šanci prokázat, jak by fungoval v praxi, a prokázal to dokonale. Aby přežil, potřeboval mít oporu v teroru. Považuju ho za naivní nefunkční ideu. Že je něco "krásné", ještě neznamená, že je to v praxi použitelné. Můj antikomunismus zahrnuje odsouzení politických procesů, rozhořčení nad surovci a udavači, nad lidmi bez slitování a snad i svědomí. Ale nezahrnuje odsouzení lidí, kteří v něčem ustoupili pod dojmem hrozby (vyslovené nebo domnělé), aniž by zároveň ublížili někomu jinému. Nezahrnuje ani odsouzení lidí, které původní myšlence komunismu stále věří - vyhrazuji si ale právo zásadně s nimi nesouhlasit a jejich víře se upřímně podivovat.