Souhlasím s tím co psala Líza - není důležité jak ti to objektivně jde, ale jak se u toho cítíš. Já jsem si třeba dlouho myslela, že jsem dobrá v lyžování. Protože jsem od mala jezdila každoročně na lyžařskou školičku pořádanou místním Sokolem a na závěr se jezdil závod a já vždycky měla diplom. Tak i jako dospívající jsem jezdila ráda lyžovat, parta byla dobrá, odvahu jsem měla za tři, vydali jsme se i do Alp na pořádné kopce.... Před pár lety při stěhování jsem ty diplomy našla. Byly za 11. a nebo třeba taky za 21. místo Prostě objektivě jsem nebyla žádná špička ani na tom školním svahu, ale sebevědomí mi to dalo :-D. Nicméně musím bez mučení přiznat, že po dětech se bojím jako blázen a zatímco dříve jsem s tatrankou v kapse lyžovala fakt celý den od rána do večera dokud fungoval vlek, tak dneska si dám piánko dvakrát - třikrát sjezd a jdu na svařáka a pak už mě rozbolej kolena a už se přemlouvám abych na to stoupla ještě odpoledne, pak vidím jeden pád a šmytec, už nejdu.
Jo a taky jsem jako dítě hodně zpívala a recitovala, v pubertě pak i kytara a tak, zpívat se nestydím. Teda nestyděla jsem se donedávana, kdy jsem byla se studenty na karaoke, tady je to hodně populární. No a zrada karaoke je v tom, že člověk zpívá do mikrofonu ale chybí tam ty podiové mikrofony co vrací zvuk zpět, takže sám sebe člověk neslyší. No a tihle číňani jsou jinak děsně slušní a každýho chválí a když někdo se skromností odmítá tak mu to mohutně vyvrací apod. No a já cítila že ten můj zpěv nebyl nic moc, tak jsem to řekla - a nevyvracel mi to vůbec nikdo :-D čili důkaz jako noha, že ten můj zpěv stojí za starou bačkoru :-D. Ale s kytarou a u ohýnku budu "békat" klidně zas.