Zažila jsem toto:

Na ZŠ (druhý stupeň) neřešená šikana v posledním stádiu. Já poslední rok někde mezi sebevraždou a apatií, z celé osmičky si pamatuju jen přijímačky na gympl a poslední den školy.

V našem městě byla dvě gymnázia, pro mě obě přibližně stejně dostupná, jedno s delší historií, známější. Naše třída - matematická, takže většina si podávala přihlášku na gymnázia, jen pár kluků šlo na průmyslovky. Dostali jsme se skoro všichni na obě, jen asi dvě holky ne. Všichni dávali přednost tomu známějšímu gymnáziu, takže já automaticky volila to druhé.

Bohužel ta jedna holka, co se nedostala, se dostala na odvolání pouze tam, kam jsem šla já a navíc do mé třídy . Ona nebyla původcem šikany, ale velmi ochotně se stavěla na stranu tyranů. Takže pro mě to bylo víceméně jedno.

Byla sociálně zdatnější, neuběhl ani měsíc a byla jsem tam, kde jsem skončila na ZŠ. Nešlo tedy o otevřený boj, ale totální ignorace a bez cestičky mezi ostatní.

V té době jsem ale naštěstí už měla nějaké sociální vazby jinde, odpoutala jsem se od třídy, dělala si své....a třída brzy zjistila, že mě dost potřebuje. Měli problém s matikou a nesnášeli se s fyzikářem. To bylo něco, co na ZŠ nefungovalo, tam jsme na tom byli všichni víceméně podobně, tady jsem vynikala (většina spolužáků chtěla do humanitní třídy, ale tam byl převis, takže ty horší z přijímaček dali do přírodovědné).

Stav se zlepšil, i když nikdy jsem nebyla oblíbená. Ale většinou tolerovaná, s pár víceméně kamarádskými vztahy. Jeden z kluků (těch sebevědomějších a vůdčích) mě bral za parťáka, co se týkalo diskuzí o fotbale, což mi asi taky trochu pomohlo. Po maturitě jsem nakonec měla sebevědomí jako nikdy před tím a asi ani potom. Ale byl to boj a dlouhá cesta.

Takže za mě, to riziko, že se to v nové škole znovu rozjede, tam je...zvládat to v těch nejcitlivějších letech je mnohem obtížnější než ve věku, v jakém jsem to prožívala já.
Pokud dítě není dostatečně silné čelit protivníkovi a nemá dostatečně silného parťáka (ideální je jít do třídy už s někým, koho znám a máme dobrý vztah), pak bych se takové situace bála.
A jak se znám, hledala bych prostě jinou školu, ideálně takovou, aby měla proti té původní něco zajímavějšího, lákavějšího, byť třeba původně vyznívala hůř (jako u mě ta gymnázia, lépe vycházelo to známější, ale mně k pocitu, že je to mnou vybrané lepší, stačilo, že mi připadalo hezčí, ne tak ponuré jako stará budova...tím se sice nezměnil důvod, že chci jinam než zbytek třídy, ale odsunula jsem ho dozadu, nebyl to najednou ten hlavní důvod ).