Moje máma je řekněme trochu negativistický člověk. Já ji chápu, že to v životě neměla vždy jednoduché a nechci vyznít jako rozcapený fracek, který si přeje mít jenom a jenom sluníčkovou mámu. Ale její stavy, kdy byla naštvaná na celý svět a posléze i na mě byly příliš časté. Během puberty se její stavy uraženosti prodlužovali, nemluvila se mnou třeba týden. A ani se nemusela pohádat se mnou, stačilo se pohádat s jejím přítelem. Zřejmě odplata za to, že já jsem s jejím přítelem mluvila normálně nebo nevím. Vzpomínám si, že jsem večer usínala s tím, že zítra už se určitě se mnou začne bavit. Kdyby mi tenkrát dala prostě pár facek, asi by to bylo lepší, i když se nechci rouhat.
No a po letech nás osud zase spojil, bydlíme shodou náhod opět poblíž sebe. Samozřejmě se nezměnila. Rozumem už to mám ošéfované, ale přesto, když ji ve dnech uraženosti potkávám, zažívám velmi nepříjemné stavy, kdy se mi třeba rozklepou ruce a kolena a v krku mám knedlík a nejsem schopná se s ní začít bavit, abych ten nepříjemný stav nemluvnosti ukončila. Jako bych stále měla pocit viny za to, jak ona se cítí. Je mi jasné, že některé naše spory vyvolám třeba zbytečně já, ale zase nejsem doufám největší zlo světa, které může úplně za všechno a neustále jí ubližuje.

Jak se vyrovnáváte s uraženými rodiči, partnery, kamarády?