Mám dceru ( Elišku) 3 roky, synovce ( Adam) 5 let. Jsou často spolu, bydlíme se sestrou v jednom domě. Využívají společnou zahradu. Adámek Elišku občas kousnul, bouchnul, štípnul. Eliška od svého roku také, když může, menšímu dítěti nějak ublíží. V poslední době už Adámkovi vrací útoky-kopne, bouchne apod. Adámek vztekle nadává, uráží se, křičí. Eliška vše dělá po něm, ve svých 2,5 letech už znala dost "pěkných slov". Snažím se, aby nebyli tak často spolu. V poslední době se vidí mnohem méně, myslím, že se i E. chování lepší. Ale je hrozně těžké, obhájit své chování ( to že se snažím, aby děti nebyly tolik spolu) před ost. příbuznými. Adámek je dle mého názoru rozmazlené dítě, stále se dožadující pozornosti. Chce být ve všem první, chce vše, co má E. Když se mu něco nepodaří nebo něco spadne, je nepříčetný, řve a vzteká se. Rodiče i babička kolem něho běhají, jen aby se A. moc nezlobil. Stále ho omlouvají. A to je dle mého názoru ten kámen úrazu. Stálé snažení, aby A. neměl důvod se zlobit, stále utěšování a litování a diskutování, proč se zlobí, křičí apod.