Colombi, taky jsem si se spaním mého synka užila.... je mu 8 let a
má doteď problém být v místnosti sám a nemá rád tmu...

Snažila jsem se s ním po dobrém i po zlém - protože ono když ti 5-ti leťák hysterčí, ať jdeš s ním na záchod a ten záchod je 2 metry od něj.... máme byt 3+1, ne barák jako hrad...

Nakonec jsem se s tím smířila a odmítla to lámat přes koleno a být tvrdá ... pomaličku to odeznívá - třeba ten záchod už je v poho - dělala jsem to postupně, nejdřív s ním až na záchod, pak už jen do chodby a stála jsem u dveří, pak už jsem stála v obýváku a koukala na něj.... pak jsem na něj jen mluvila z kuchyně... Vadilo mu, že je v chodbě tma, že jsou otevřený dveře do pokojíčku a v něm je tma...., i když si na chodbě rozsvítil, nestačilo mu to...Pro mě nepochpitelný, ale naučila jsem se nebrat to na lehkou váhu.
Prostě ho tak beru. Já sama takovýhle problémy a úzkosti v dětství nemívala, ale manžel je "strašpytlík", tak se to asi dědí, no...


Nicméně - myslím od Prekopové jsem četla, že pokud dítě takhle blbne v noci, dost pomáhá ho nevyhánět z postele, ale naopak ho do ní vzít s tím, že ho ten rodič hodně pevně svým tělem ovine a drží. Tomu dítěti je to samozřejmě nepříjemný a tak protestuje - jenže ten dospělák řekne, že jemu je to takhle příjemný a že takhle s ním chce spát. Pokud se to prckovi nelíbí a je mu to nepříjemný, tak ať si jde do svý postýlky. Ale sám. Prostě mu dát na výběr - buď se mnou - ale pravidla určuju já. Nebo sám a uveleb se tak, jak chceš.
Tak to zkuste - třeba vám to zabere.

Já nejsem proti spaní s dětma ani náhodou, ale pokud tvůj synek má takhle neklidné spaní, tak to je týrání rodičů - to bych taky nezvládla a manžela úplně chápu.
Můj synek spí od cca 2 let klidně a v podstatě jen občas mimoděk ze spaní kontroloval ručkou, jestli tam jsem s ním - stačilo mu, když se mě dotkl...

Já se synkem spala do cca 3,5 roku (v ložnici), pak jsem ho namotivovala na velkou postel (zvýšenou, s domečkem a klouzajdou) - než ji dostal, docela si počkal a pak v ní byl strašně rád. Nicméně pak přišly zdravotní problémy a na nějaký čas se mi zas do postele vrátil - nejdřív na cca 3/4 roku kolem 5,5 - 6,25 let, pak v 7-mi letech zas asi na půl roku - to jsem otěhotněla a on prostě chtěl být se mnou - tak byl - až do porodu. Pak přenechal místo sestřičce... bez protestů a úplně v klidu. Dokonce spal asi 2x s námi, myslím ještě v šestinedělí (malou mám samozřejmě v posteli od narození - takovou blbost, jako u mlaďase už nehodlám dělat - nutit ji spát v postýlce). Měli jsme z toho radost oba dva.