Náš mladší byl poslední případ:
"kdybych nad ním nestála, tak to nahrabe a jde a ještě mi řekne, že se snažil, klidně by udělal místo 10 dvojek jen 4 a že se mu tam další nevejdou. Nebaví ho to, protože musí, ale to je u něj obecný problém...."

Částečně jsem s ním úkoly v těch prvních třídách dělala, ale byl to často boj, snažila jsem se zasahovat co nejmíň (i vrámci vlastního duševního zdraví) a trvat na jeho samostatnosti, někdy ale bylo potřeba přitvrdit. No. Teď ve 13ti má stejnej přístup jako na začátku první. Jak ho něco nebaví, tak to odflákne, můžu se rozčilovat sebevíc.

U staršího jsem od první třídy nemusela s ním dělat nic, vždy všechno zvládal samostatně, max. občas připomenout, zůstalo mu to doteď (14) - a to má AS.

Takže za mě - je to o povaze. U někoho se můžeš snažit sebevíc, stát nad ním, vést ho za ruku nebo prudit, přivodíš mu akorát tak bloky a stejně s tím to dítě bude mít problém. A jiný to má daný od přírody, stačí jednou říct a udělá co je potřeba.

Zase ale vidím v tom velkém rozdílu povah i opačné stránky.
Mladší syn je kreativní, rád vymýšlí, je vůdčí osobnost, nenechá se snadno zmanipulovat, do školského systému je to peklo, věřím ale, že v životě uspěje, pokud ještě nějaké hrany ubrousí.
Starší je spíš pasivní, přizpůsobivý, neprůbojný, což nejsou zrovna ideální rysy do reálného života.

Co se týče tvého popisu, určitě bych byla pro tvůj přístup. Jestli to bude fungovat, to poznáš.