já mám děti "jásamáky" - tj. chtějí všechno dělat samy. Z toho pravda taky někdy šedivím, ale v globále jsem ráda. Syn se učí psát nyní, tím tzv. anglickým způsobem (tužkou a tiskací), tak u něj někdy žádám aby si to či ono písmenko opravil když to fakt zmatlá, nebo mu řeknu aby tu mezeru mezi písmenky nedělal tak velkou (čili instruktáž kam má dát tužku). A konkrétně třeba číslici osm, která mu nešla (se nedivím, je docela složitá ta smyčka, pro necvičenou pětiletou ruku), tak na tu jsme museli tím "babiččiným stylem" - komentovat ten tah a říkat kam dál. Ovšem jen v tu chvíli kdy se ji učili. Teď už ji "umí" - tj. napíše ji, nikoli krasopisně ale není to šmodrchanec, a to většinou nechávám být.
U dcery jsem opravovala jen sklon, měla tendenci naklápět písmena různě, tak jsem jí natáčela sešit a prstem nakláněla pero aby si zvykla ho správně držet. Celkem to zvládá, píše ráda (do písanky perem psacím, jinak taky preferuje to tiskací a tužkou). Ovšem co ji nemůžu naučit je správný posez u psaní, to komentuju i teď ve třetí třídě - "nepiš ramenem". Nevím proč si tak cpe to rameno pravé ruky nad sešit, podle mě tak vůbec nemůže mít uvolněnou ruku a psát.... To jí řeknu třeba 3x za úkol protože mi to vadí. Jinak už nosí jen věci k podpisu nebo když nerozumí (tj. je líná si 2x přečíst) zadání.