terapeutko, tak to já vídám i úplně obrácenou situaci - tam, kde prarodiče hodně pomáhali ( třeba i vlastně vychovávali vnoučata), tak rodiče mají milion vlastních zájmů a aktivit a na vnoučata jaksi kašlou. A zase ti rodiče, kteří pomoc prarodičů neměli, o to víc pomáhají svým dětem - právě protože si prožili, jaké to je, být bez pomoci.

No, k prvnímu příspěvku - manžela zakladatelky chápu, cítila bych to asi podobně. U nás fungujeme tak nějak automaticky - o pomoc si neříkám, pokud vím, že bez problémů situaci zvládneme sami a když je opravdu zle, tak moji i manželovi rodiče pomohou, jak to jde. Bohužel se už posouváme k další úrovni, ani rodičům neříkáme, že by nějaká pomoc bodla, protože jsou už poměrně staří a nezvládají všechno na 100%. A tak nějak automaticky počítáme s tím, že se o svoje rodiče jednou postaráme, už i nějaké přípravné kroky proběhly.

Lído, když čtu a slyším podobné postesky jako tvoje, tak je mi to vždycky dost líto - před chvílí jsem mluvila s mojí mamkou a ona mi jen tak do telefonu řekla, že by ráda brzo přijela, že už dlouho neviděla vnučky. Chce přijet 150 km klidně jen na jeden den, ale prostě jí naše holky chybí. Co vůbec vede babičky a dědy k tomu, že se o svá vnoučata nezajímají?