„Já mám pocit, že nikoli, že to co máme, máme být schopni si zaopatřit sami a nic od nikoho neočekávat.“

Zásadně nesouhlasím. Souhlasím s tím, že se to nedá vynutit a že vztahy jsou v každé rodině trochu jiné, ale v principu jsme tvorové, kteří se vyvinuli tak, že lidé v plné síle zajišťovali obživu mladým i starým, přičemž staří pomáhali s péčí o mladé. A to se jen tak z naší přirozenosti odpárat nedá.

Lidé jsou živočišný druh, o které se vtipně říká, že jeho specializací je nespecializace. Lidé se dokáží obdivuhodně přizpůsobit celkovým stylem života i detaily - denním rytmem, potravou atd. Lidská přirozenost je velmi ohebná. Jsme také schopni přirozené vazby nahradit zprostředkovanými (komunitu blízkých příbuzných národem, péči o staré důchodem).

Takže ta citovaná věta je samozřejmě taky realizovatelná, podobně, jako jsou naopak realizovatelné extrémně spolupracující komunity typu uzavřených sekt. Ale opírá se o určité přesvědčení, podobně jako se o osobní přesvědčení opírá i řada jiných společenských záležitostí... Ovšem s dočasným trváním – třeba dlouhodobým, ale dočasným. Samozřejmě chápu, že takové postoje často mohou reflektovat momentálně panující společenské podmínky i podmínky v konkrétní rodině, ale obecně vzato, je to svým způsobem chůze proti proudu.