Ale já mu říkám, jak se cítím, jen si pár věcí nechávám pro sebe. A když už jsem mu něco řekla, tak mě nikdy pořádně nevyslechl a bagatelizoval, dělal, jak je to maličkost a cítila jsem strašné nepochopení, které je dost nepříjemné a užírá mě pořád. On si myslí, že když někdo cítí věci jinak, než on sám, tak si to jen namlouvá nebo lže.
Kdybych tu toto měla říct, tak to bude probíhat tak, že bude celou dobu koukat jinam (třeba si zkoumat šev na tričku), bez výrazu, zájmu a po tom, co bych přestala mluvit, by mlčel, jak kdyby čekal, že budu mluvit dál. Kdybych čekala, až on začne reagovat na to, co říkám, tak bych se nedočkala, protože by po půl hodině mlčení začal mluvit o něčem jiném, jak kdybych mu nic neříkala... Po zeptání na jeho názor by odpověděl, že přeháním. To je celé. Nevím, co by se mu honilo v hlavě, ale bála bych se, že ho třeba může mrzet to, že u mě klesnul. Nebo že mě ani neposlouchal. Těžko říct. Ale mluvení o problému by se rozhodně nekonalo.