Pokud myslíš, že tobě nebo synovi stanovení/vyvrácení diagnózy AS pomůže, tak jdi do toho. Nemusíš to nikde hlásit, ani ve škole, ani pediatrovi. Papír si můžeš nechat, kdyby něco.

U vysoce funkčního AS sama nevím, jestli má smysl se honit za diagnózou, ale vím o sobě, že nejsem "standard", a že mám zatraceně vysoký práh tolerance. Lidi z Big Bang Theory považuju za zcela běžný typy. Funkční AS je pro mě normální člověk se specifickými projevy, ale na to má podle mě nárok každej. Jeden nesnáší open space, druhej dává krtky do mrazáku, třetímu je 50 a chodí každej víkend na dětský kreslený filmy a čtvrtej rád plánuje trasy napříč Evropou a přesně ví z hlavy, za kolikátou borovicí se zahýbá k pumpě v Beskydech. Nebo vysoce postavený pán, který má byt plný růžových plyšáků. Všechno vzdělaní, zajímaví a příjemní lidé.
Každý máme něco, ať s diagnózou nebo bez.

Když jsem byla v Aple na školení, ptala jsem se přesně na tohle – k čemu je, hýml, diagnóza, nota bene třeba dospělýmu člověku.
Všichni mi řekli totéž – že tomu člověku moc pomůže, když ví, proč se tak či onak chová, diagnóza mu dá paradoxně potvrzení normality. Hodně těch lidi se trápí, připadají si jiní, horší, neúspěšní. Některé z nich nerozpoznaný AS stáhne do depresí a a duševních onemocnění, což je vyřadí z normálního života a ze společnosti často definitivně. Když diagnózu mají, mnohem snadněji si dokážou říct "vlezte mi na záda, já mám NÁROK na klid, nemusím ze sebe nic dělat". Ono to předstírání ne-AS "normality" stojí velké úsilí.
U dítěte to může pomoci třeba při plánování povolání – AS dávají přednost práci s žádnou nebo naopak pořádnou rigiditou (spisovatelé – totální volnost, nebo naopak vojáci – absolutní a přehledný řád).