kozlovko,
to je sice nepříjemný, ale pořád je víceméně pochopitelný a omluvitelný projev (minimálně do určitého věku). V pěti letech je to něco jiného než v deseti nebo patnácti. Já bych to asi dělila takto:

1. Projevy "podivínství", které jsou zvláštní, menšinové, ale neomezující nebo neomezující nijak zásadně: skládání pastelek podle barvy, dodržování zavedených rituálů, samomluva, "drzost", problematická (nikoli extrémní) sociální interakce apod.
Tyto děti podle mne nepotřebují ani papíry, ani asistenty.

2. Projevy slovní nebo fyzické agrese jako následek neporozumění požadavkům okolí, které slouží jako "ventil" vnitřní frustrace (dítě někoho plácne, kopne, řekne mu "nesnáším tě", "jsi kretén" apod.)
Tady je vhodné uvažovat jak o diagnóze, tak o asistentovi, ale pořád to beru jako dítě, které je možné začlenit do běžného kolektivu.

3. Naprostá nezvladatelnost a nevypočitatelnost reakcí, neschopnost dodržovat základní normy chování.
Takové dítě už do běžného vzdělávacího systému nepatří.