jsou to takový nuance, neumí to zobecnit, takový záblesky

když jsme šli třeba z prvního vyšetření na klinické , tak tenkrát jdeme přes svoboďák, letmo jsem zaznamenala, že tam nějaká slečna rozdává nejaký letáky, a syn najednou říká, "ona je z těch letáků nejaká smutná", tak jsem se na ní podívala pořádně, a fakt, já bych tio nenazvala smutná, ale spíš z tý práce neťastná, hrozně nesměle a defenzívně, pžřilepená na zeď domu, se snažila dost bez odezvy někomu z procházejících ten leták dát - ale zase - říkám synovy, at jde a jeden si vezme, at to má slešna rychleji hotové, a ti nešel. To se stydí, stejně tak jak si neumí skoro nic sám zařídit a je ztracenej v nových či nečekaných situacích. V sociálních situacích je fakt často jako slon v porcelánu, na druhý straně má takový záblesky, kdy se do nekoho nebo do nečeho jasně vžije a porozumí.