Tak se toho svého ex-ex už asi nikdy nezbavím.

Podotýkám, že to byla velká (první) láska, taková ta naivně otevřená - naivní ve stylu, že to bude na celý život, tím i otevřená - věděl toho o mě podstatně víc, než jakýkoli následující partner, a já o něm asi taky.
Konec byl tím pádem hodně hořký a hodně těžký - nevěra na jeho straně (milenku si pak vzal, mají děti), spousta pro mě tenrkát nepochopitelných nařčení, urážek, výčitek - jak už to bývá, nechápala jsem, s kým jsem to žila.
Pomohla tlustá čára, děti jsme neměli, je to x let zpátky, dávno jsem šťastná s někým jiným (mnohem lepším), prostě je to v pohodě.

Ironií osudu si ale můj bratranec vzal sestru té jeho manželky - tehdejší milenky.

Takže jsme oficiálně rodina.

co vaše ironie osudu? co pěkného vám přinesla?