To bylo tak. Kluci se měli k hudebním nástrojům asi jak ty popisuješ. Měli jsme doma v tý době kytary, klavír, flétny a různý malý perkuse. Kluci všechno zkoušeli, až se jeden ustálil na klavíru a druhý na kytaře, tak jsme se rozhodli, že je na to dáme.
Takže mladší začal s kytarou v ZUŠce v těch šesti letech, starší v sedmi s klavírem.

Načež si oba dva synové hrozně přáli k vánocům bicí, nic jinýho nechtěli. Já jsem byla proti, manžel mě ukecal. Pořídili jsme bicí, aniž na ně kluci vůbec zkusili zahrát s tím, že když to kluky nechytne, tak je využije manžel nebo se prodaj.

No a mladší jak za ně sednul, tak bubnoval, mělo to od začátku rytmus. Známej mu ukázal jak se držej paličky a základní údery a on bouchal, bavilo ho to a šlo mu to. Tak jsme se rozhodli ho dát do ZUŠky, aby se nenaučil zbytečný zlozvyky. Neměli tam místo hned, musel čekat do září.

(bohužel teda musím říct, že organizované učení mu trochu sebralo ten počáteční elán, ale to už je jiná kapitola, bez naprostého vedení by to určitě moc smysl nemělo, jen si myslím, že to vedení by mohlo probíhat i jinak)