Spíš záleží na tom, jestli jeviště a dění na něm dává smysl, nebo jestli je to jen režisérská exhibice. Někteří režiséři exhibují pořád (příklad Morávek), někteří většinou, ale občas z toho vyleze překvapivě silná věc (Wilson a jeho věc Makropulos), někteří nikdy (ty mám nejradši, např. Burešová v Dlouhé). Někdy je téměř prázdné jeviště úžasně působivé (Titus manželů Hermannových ve Staváku), někdy jsou bombastické efekty houby platné, když je zjevné, že režisér text buď ani pořádně nečetl, nebo na něj kašle, protože jediný génius, který ho konečně správně vyloží, je přece on sám (Nebeského Lear v Národním), a někdy můžou být kulisy jak z historického filmu a představení je stejně strašná nuda (řada oper ve Státní).
Takže na takhle položenou otázku těžko odpovědět.