Přidat odpověď
Na JIPce jsem byla jednou v životě – po sekci v Krči. Byla tam úžasná sestra z Ukrajiny, neuvěřitelně milá, přinesla mi kontaktní čočky a hromadu čtení, báječně, laskavě a taktně se o mě starala. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do nebe.
Posléze na šestinedělí i na dětském nedonošeneckém jsem se cítila jako v ráji – veškerý personál byl profesionální i slušný.
Cítila jsem se dobře o to víc, že většina gynekologů, s nimiž jsem se setkala předtím na sále a tak všelijak okolo, byla prostě otřesná. Úsměšky, urážlivé poznámky, když jsem se na něco ptala, odbývali mě, že mi to řeknou někdy později.
Původně jsem přišla jen na kontrolu, ale už si mě tam nechali. Hned první noc nějaký doktor seřval vedle sestru tak, že jsem z toho nemohla spát – v životě jsem neslyšela někoho takhle hulákat. Pocit, že je člověk s dětmi v břiše v moci psychopata, to člověku náladu moc nezvedne.
Když jsem byla na šestinedělí, na vizitách se ukázalo, že gyndři byli hnusní i na sebe vzájemně, tedy nejen na sestry a pacientky. Naštěstí vizity probíhaly stylem "dobrý-den-všechno-v-pořádku-nashledanou" (vše vychrleno jedním dechem mezi dveřmi.)..
Nedokázali mi ani zajistit léky, které jsem potřebovala.
Rok 2008.
Předchozí