Volání "nejsme jako oni" ale přece v dobovém kontextu mělo jiný význam a s lustracemi mimochodem vůbec nesouviselo: znamenalo, že se nebudeme plošně mstít, nebudeme trestat komunisty na základě kolektivní viny, že nebudeme trestat neúměrně, nebudeme zavádět retrospektivní vinu, nebudeme trestat bez soudu, že nebudeme trestat děti viníků atd. Přesně tohle dělali komunisté, a nebylo málo lidí (podle mne jasná menšina, ale hlasitá a v jednu chvíli nepřehlédnutelná, a nejen kvůli té hlasitosti), pro kterou by princip "oko za oko" byl přijatelný.

Pro upřesnění: princip kolektivní viny by znamenal, pokud by omezení platila plošně např. pro členy komunistické strany. Závazek aktivní spolupráce se státní bezpečností, složkou, jejímž primárním úkolem bylo nikoli chránit bezpečnost státu a obyvatel, nýbrž starat se o to, aby moc zůstala v rukou antidemokraticky smýšlející skupiny lidí, je přece jen něco jiného než členství ve straně.

Lustrační zákon nebyl trestem, který měl postihnout lidi za morální poklesek podpisu spolupráce. Vycházel z přesvědčení, že komunistická strana byla organizovanou skupinou zaměřenou na uchopení politické moci a jejího udržení za každou cenu, proti zájmům a vůli většiny obyvatel (komunistický režim byl u nás po roce 1948 zaváděn otevřeným násilím, provázeným množstvím zločinů, po roce 1968 méně přímým násilím a více administrativním násilím - stačí se podívat na prověrky, množství vyhazovů a vynucované podpisy "Poučení...").

Klíčové složky represivního aparátu komunistické strany, tj. StB, vojenská kontrarozvědka a Lidové milice (k těm jsou v zákoně, celkem přirozeně, přiřazeni ještě studenti na vysokých školách KGB), plus její vyšší organizační složky (okresní tajemníci a výš), měly za úkol primárně hlídat, aby moc zůstala v rukou komunistické strany, a aktivně se bránili zavedení demokracie. Z toho je nutné vycházet i dnes. Když byl zákon přijímán, existovala obava z možného zvratu politického vývoje, ne snad zpátky ke komunismu, ale spíš ve smyslu zabránění zavedení plné demokracie. Do jaké míry byla důvodná, je otázka.

Každopádně negativní lustrace podle mne znamená bezpečnostní ohrožení i dnes. A jde míň o spolupracovníky StB, ti jsou jen mediálně nejznámější. Nejde podle mne o morální prohřešek, vinu, která by se měla odpustit - pokud je to vina, minimálně by se neměla odpouštět bez zřetelného pokání. Jde však hlavně o to, že skupina lidí se aktivně zapojila do organizace, která měla za cíl uchopení a udržení moci, a byla příslušným způsobem myšlenkově indoktrinována. Pak to, dle mého, není ani tak vinen/nevinen, je to spíš: nakolik mu lze důvěřovat? Vždyť ta indoktrinace se nesla v duchu, že správné, pravdivé a spravedlivé je to, co slouží zájmům strany... Jak důvěřovat člověku, pro kterého je měřítkem správnosti, pravdivosti a spravedlnosti konkrétní politický zájem? Jak mu svěřit funkci, ve které bude mít moc ovlivňovat životy mnoha jiných? To je, oč tu běží - a neběží až tak o řadové spolupracovníky StB.

A že velké ryby si zničily svazky... Možná ano, možná ne, pravděpodobnost tu samozřejmě je. A třeba členství v milicích se dá zapřít mnohem snáz než spolupráce s StB (nikdo to nesmí prokecnout, psané doklady se hledají obtížně), a studium u kágébáků ještě spíš (tam to platí tuplem, pochybuji, že někdo z Ruska ebo Běloruska by dneska svědčil v neprospěch bývalého studenta, a když, raději bych se ptal, co tím sleduje). Díry v lustracích tedy jsou, pořád ale lepší děravá síť než žádná. Jak jsem řekl, dnes už nejde ani tak o samotný zákon (resp. dva zákony), pokud lustrace zůstanou součástí bezpečnostních prověrek u funkcí, kde je prověrka vyžadována, protože pro mne z výše popsaného plyne, že takoví lidé představují potenciální ohrožení.