Přidat odpověď
Já bych řekla, že trochu povaha, ale taky z větší části vývoj. Bavili jsme se jednou s kamarádkou, která má už syna puberťáka, jaký to bylo hrozný, když byl malý, že se stávalo přesně to, co u vás - chtěl kakao, s cukrem a lžičku do toho, ale nezamíchané - kamarádka mu to omylem zamíchala - spustil nesnesitelný hysterák. Příště chtěl zase kakao, ale tentokrát zamíchané - když mu to nezamíchala, tak zas hysterák, pak už si to ani zamíchat nenechal - hysterák ještě větší. A míval hysteráky tak různě ze všeho, občas se mu nezavděčila , ani kdyby se postavila na hlavu. A pak povídala, že když už byl syn trošku větší, ne moc, tak si o tom povídali a syn vzpomínal, že když ho chytl rapl, když ječel a brečel a hysterčil, tak prý strašně chtěl přestat a jít za maminkou se pomazlit, ale vůbec mu to vnitřně nešlo. To zaslechla moje dcera a říkala, že je to fakt, že to viděla v nějaký pohádce, že lidi mívaj v hlavě čertíka, kterej je navádí na zlobivosti a andílka, který je hodný, ale občas ho ten čertík přepere. Tak jsem se toho chytla a od tý doby, když dcera trucuje - tak to s tím čertíkem vytáhnu, a zeptám se, jestli už se zase chytl vlády a zlobí a docela to pomáhá - rozhodně víc, než když jsem se naštvala a dávala jí ultimáta - buď se ihned uklidníš, nebo!!!
Myslím, že ty děti na to káply, takle nějak myslím fungují v člověku ty komplexy, když dospěláka chytne rapl, tak taky neví, co činí.
Předchozí