Tak popořadě.

Donnerova výprava se ve své době stala čímsi jako mediálním trhákem. Časem se i začlenila do trvalého fondu amerického folklóru.

Mnohem později si jiní uvědomili, že jde o vhodný vzorek pro zkoumání lidské společnosti - s výjimkou dvou osob byly totiž známy demografické údaje o celé výpravě. Jistě, že celkový vzorek není malý, není ale ani tak malý, aby ztratil výpovědní hodnotu. A podnítil další výzkumy v tomto směru, nejen v extrémních podmínkách. Neberte to, prosím, tedy jako konečný důkaz té následující interpretace, je to jen takové první vykopnutí, svým způsobem je teď výročí počátku tragédie, a i když to zní cynicky, samotná ta událost prostě přitáhne pozornost a přiměje k uvažování o těchto věcech.

Už na začátku si lidé všimli vysoké úmrtnosti muži v aktivním věku, kteří neměli vlastní rodiny. Přitom podle tehdejšího uvažování to měli být právě oni, kdo měl největší šanci na přežití – byl to začátek éry, oslavující silné nezávislé muže, která vyvrcholila v představě Londonovy "plavé šelmy", a tohle byla doba „mountain men“, odvážných trapperů, kteří se vydávali do těchto končin s cílem lovit kožešiny (ti žili a umírali pěkně drsně, představy z mayovek jsou odvar), kteří se stali jedním ze symbolů té představy silného nezávislého muže. Přesto ti nezávislí muži v plné síle umírali dvakrát víc, než jejich vrstevníci v rodinách, umírali stejně jako kojenci. I když vezmeme v úvahu, že každá smrt byla příběh sama o sobě, že definitivní příčiny byl různé a že každá nastala v individuálních okolnostech, zůstává otázka: jak to vysvětlit?

Časem se přišlo na to, že tento případ není žádnou anomálií. V lidské společnosti má zkrátka velký význam sdílení. V první řadě jde většinou o jídlo nebo obecně o prostředky k životu. Ale neméně významný je, jak se ukazuje, psychický aspekt sdílení. Mimo jiné to vrhá světlo i na ideální představy o společnosti, složené z nezávislých, racionálně jednajících, za sebe zodpovědných jedinců. Ano, mohou existovat lidé, kteří žijí (do značné míry) nezávisle na jiných, stejně jako takoví, kteří bez jiných žít nedokáží. Ale obecně vzato, člověk je tvor společenský a sdílení zdrojů i sdílení představy o společném osudu, údělu, jsou přirozené. Jsem osobně taky proti zneužívání sociálních dávek i proti přílišné štědrosti, ale na druhou stranu jsem taky proti rozdělování společnosti na ty, kteří dávají a ty, kteří berou (a stavění těch druhých do rolí vyžírků, nemakačenků apod.). Paradoxně totiž, i když se to na první pohled nezdá, je společenství, jehož členové se podporují – proto, protože se prostě vnímají jako jedno společenství – silnější než takové, kde válčí každý sám za sebe.

Hezký advent.