Ahoj, četl jsem zde dnes hodně diskuzí o nevěře a rád bych Vás požádal o názor, případně radu. Vždy jsem si o sobě myslel já i mé okolí, že jsem slušný chlap, přesto jsem udělal něco neodpustitelného. Bez nějakého plánování jsem byl nevěrný své úžasné manželce.
Nezaslouží si to!!! Nikdy si tohle nezasloužila ať už jsme řešili jakékoli situace. O to horší, že již dříve (asi tři roky zpátky jsem ji "podvedl" přes internet). Odpustila mi, slíbil jsem, že už to víckrát neudělám a udělal jsem mnohem horší věc - udělal jsem to doopravdy (letos v květnu). Teď se to projevilo, protože asi před dvěma měsíci začala mít nějaké zdravotní problémy, přesto jsem stále lhal a zapíral. Nemohu si to odpustit, jaký jsem byl sobec.
Teď už ale nebylo nazbyt a musel jsem s pravdou ven. Takže jsem byl nevěrný, nedodržel své slovo a přísahu a ještě lhal. Jsem odpornej chlap. Jsem zrůda.
Máme dvě úžasné malé děti a já provedu něco takového (manželé jsme 6,5 let, sice nebylo vždy vše ideální, ale milujeme se a nemůžeme jeden bez druhého žít - teď vlastně už jen já nemohu žít bez ní).
O to horší, že kvůli mně se nám zatím nepodařilo mít děťátko s bříška (a manželka by si tak zasloužila projít těhotenstvím). Obě naše děti jsou adopťátka.
Ztratil jsem právě rodinu. Přišel jsem právě o vše co jsme budovali a na čem mi záleželo.
Moje paní je úžasná žena, skvělá manželka a báječná máma.
Nechci žít, ale kvůli dětem to musím překonat.
Co mám dělat? Jak si mohu časem získat její důvěru (alespoň částečně) zpět?
Manželka mi dala čas do pátku a pak se musím odstěhovat (a to jen proto, že máme do konce týdne děti doma kvůli nemoci a ona přes veškeré vypětí jezdí na poloviční úvazek do práce). Kdyby byli děti zdravé, tak by chodily do školky a já bych musel odejít již v pondělí, kdy jsem se přiznal (ale do té doby jsem zapíral - o to je to horší).
Užívám si každou minutu co mohu být s dětmi, tolik je miluji - ale vím, že jsou mnohem lepší tátové na světě, kteří si více hrají s dětmi, kupují jim dárky a hlavně milují jejich maminku (stejně jako miluji já tu naši), jen s tím rozdílem, že ji nepodvedou.
Je statečná, že to se mnou zatím zvládá v jedné domácnosti, musí ji být ze mně na blití.
Denně brečím, snažím se být v "pohodě" jen kvůli dětem.
Chci zachovat rodinu, odpřísáhnout, že budu lepší člověk, manžel a otec.
Je mi ze sebe samotného na blití.
Moji ženu k smrti miluji!!!
Nevím co dělat, jsem strašně zoufalý.
Vím, že moji paní musí být ještě hůř.
Navíc máme tři psi a kocoura a ona to vše chce a já vím, že bude zvládat sama.
Je neuvěřitelná.
Prosím poraďte.
Jsem prevít.
Nevím jak by mi mohla odpustit.
Říká se, že čas je nejlepší lékař, ale já bez ní a dětí nemohu žít.
Vím, že mě rodina a přátelé odsoudí a že mě odsoudíte i vy, zasloužím si to!!!
Nebuďte prosím nikdy nevěrní, nestojí to za to, kvůli okamžiku poblouznění zničíte vše na čem Vám kdy záleželo a ublížíte všem kolem.
Děkuji