On se člověk občas dokáže hodit do takový deprese ohledně postižení dítěte, že už mu nezbejvá síla ještě nějak projevovat lásku tomu druhýmu. Prostě se tak zacyklí, že je pro něj důležitý jen to dítě a pokud v tý péči v podstatě není žádný východisko, tak je to masakr.

Já vim od sebe, když jsem řešila synovy problémy a ještě jsme nevěděli, na čem jsme (a to se s postižením tvýho syna nedá vůbec srovnávat), tak jsem byla fakt na pokraji zhroucení.

On každej to bere jinak, někomu to ten vztah posílí, ale bohužel dost často naopak rozdrtí.