Umřela mi letos pratchýně. Byla hodně negativistická a její nejčastější slovo bylo "ach jo". Byla hodně nemocná, opravdu moc, užila si tedy Přesto vím, že hodně lpěla na rodině, na dětech, vnoučatech i pravnoučatech. Neslyšela skoro vůbec, takže komunikace byla utrpení. Měla mizerný naslouchátko, spíš odezírala. Až u ní jsem viděla, jaké je hluchota peklo. Žádná hudba, konverzace, telka jen s titulkama. Byla u stolu s námi, ale sama. Musela vidět, jak se smějem, jsme zabraní do hovoru a ona netušila, o čem se bavíme. Sem tam jí někdo něco řekl, ale vždycky jsme si dávali pozor, aby jsme se do toho moc nezamotali, protože aby slyšela alespoň holé věty, to bylo utrpení, natož jí něco vysvětlovat. Nedivím se, že bala taková, jaká byla. Se sluchem měla potíže odmalička, po nějakých chronických zánětech uší. Byla taky sirotek, vychovala jí teta.
Tchýni(její dceru) neustále za něco peskovala, všechno bylo špatně, přitom tchýně celý úvazek a všechen volný čas věnovala jí a vnoučatům. Poslední, co si vybavuji je, že mě zjebala kvůli jménu dcery - že jsme měli dát obyčejnou Marii a bylo by...
Prostě na ní nemám žádnou hezkou vzpomínku, jen sem tam nějakou fotku, kde chová některé z našich dětí a tváří se tam tak spokojeně, jak jí skoro ani nepamatuji.
Umím si představit, jak ti je, ale přesto - zkus si s ní sednout, vytáhnout třeba fotky a pořádně si s ní popovídej. Předpokládám, že na to není moc zvyklá, na nějaký delší hovor. Třeba jí ty vzpomínky zvednou náladu. To má pratchýně moc ráda vyprávěla, co bylo.
No a tu hladinku udržuj, to je nutnost.