Nezáleží na faráři (teda záleží, jaká je s ním domluva). Má to přesně stanovená pravidla a jsou kombinace, kdy svatba v kostele možná prostě není (protože dle církevního práva je platné původní manželství rozvedeného. Rozvod v církevním právu totiž neexistuje, existuje jen rozluka nebo proces, který zkoumá, zda bylo původní manželství z hlediska církevního práva platné. Nebylo-li, je svatba v kostele, i dodatečná, možná. Jinak ne.).

Křest je záležitost sama o sobě a mám za to, že nutnou podmínkou je pouze křest a skutečná víra alespoň jednoho z rodičů a souhlasné prohlášení obou, že dítě vychovají ve víře. Tzn. křtít děti rodičů, kteří nemají církevní sňatek je možné. Kamenem úrazu tam bývá to, že rodiče jsou sice pokřtění, ale do kostela nechodí nebo jen málo a znalosti o víře mají příliš chabé. Farář zkoumá (když je osobně nezná z kostela), jak je to s vírou rodičů (prostě si s nima na půl odpoledne sedne a proberou to), a pokud se dospěje k názoru, že nejsou schopni nebo ochotni dítě ve víře vychovat, tak nemůže křest dítěti udělit. Nicméně tím není robátku křest upřen či zakázán, až pobere dost rozumu a svobodné vůle, může se samozřejmě rozhodnout, sebrat, jít za farářem a o křest požádat a nechat se pokřtít samo.

A věřit v Boha a modlit se může kdokoli kdykoli, nemusí čekat až po křtu.

Jen se vždycky divím, proč de facto nevěřící lidé tak strašně moc chtějí nechat pokřtít své dítě a dokonce objíždějí 20 farářů, než nějakého ukecají. Vždyť křest nemluvněte není žádná povinnost.