Není mým cílem, aby moje tchýně byla má druhá matka, na to se známe tak o 30 let kratší dobu, než je k tomu třeba. Je to ale fajn ženská, která nemá zájem mi škodit, má ráda mě, má ráda moje děti a má zájem na tom, abychom se u ní cítili pokud možno dobře. To je vlastně všechno, co od tchýně v ideálním případě očekávám. K jejím chybám a zvláštnostem (každý něco máme) jsem v praxi tolerantnější než můj muž. Z hlediska pravomocí v mé domácnosti jsou na tom moje matka i moje tchýně stejně. Obě mi mohou nabídnout pomoc, pokud pomoci chtějí, u obou zvážím, jestli nabízenou pomoc chci a v jaké míře, a s díky přijmu nebo odmítnu.

P.S. Naprosto snová je tchýně mé sestry, se kterou jsme v podstatě kamarádky a moje děti ji milují. A víte co? Ségra k ní má výhrady. Problém asi bude v tom, že na vlastní rodiče si přivykáme od dětství a v dospělosti, kdy už nejsme zvědaví na nějaké vychovávání našich osob, a při mnohem menším času k dispozici naši tchánovci už postavení druhých rodičů téměř nemají šanci získat, pokud se nestane velký zázrak. A kolikrát to jsou lidé, které bychom si sami za přátele nevybrali (což se dá říct i o spoustě dalších lidí, na kterých jinak není nic zlého), takže prostě zůstanou v roli partnerových rodičů.