Lehce navazuji na mé poslední téma, kde jsem se zmiňovala o svém synovi. Za měsíc mu budou dva roky a poslední zhruba čtvrtrok je to s ním velmi náročné. Nedávno jsem tu popisovala jeho záchvaty pláče při ranních odchodech, ale to byl vlastně jen takový vrchol ledovce a podobné výlevy máme v podstatě od rána do večera. Bez přehánění, jeho dny jsou dohromady jedna velká vzteklá scéna. Na jakoukoli nelibost, zákaz nebo žádost reaguje křikem, pláčem, vztekem, agresí nebo ničením věcí.
Pro představu - vstával před 1,5 hodinou a od té už stihl vytrhnout mi pár vlasů a praštit mě hrnkem do hlavy (to když jsem ještě ležela v posteli a on chtěl abych už vstala), rozházet hračky v pokoji, zničit své sestře výkres, poškrábat ji, rozbít lahvičku sirupu a pak ztropit nepříčetnou scénu kvůli jogurtu. V podobném duchu probíhá 90% našeho času.
Miluju ho nadevšecko, ale je to s ním náročné a vyčerpávající a navíc si připadám jako naprosto neschopná matka, protože velice často vypěním a křičím (samozřejmě efekt nulový nebo opačný, tedy ještě přitvrdí). Partnerovo chování situaci už jen nasazuje korunu, protože v jeho očích je syn potížista, darebák, uřvanec a v podstatě nenormální, určitě s nějakou diagnózou. Občas mám dojem, že mezi synem a partnerem je to jako boj kdo s koho, čím se jeden chová hůř, tím víc ten druhý přidává a nakonec to u nás vypadá jako v blázinci.
Ocenila bych radu, co s tím. Je to ještě obyčejný batolecí vzdor, nebo už za tím lze vidět něco závažnějšího, co by fakt potřebovalo zásah či posouzení odborníka? Měla jste některá hyperuvztekané agresivní batole? Vyrostlo z toho samo, přešlo to s věkem? Nebo bylo třeba to řešit? Mně už je fakt každá rada drahá, tak pište, pište... Díky a hezkou neděli.