No, máme taky doma drahouše tohoto ražení, i když ne takové razance. Pomáhá ho hodně mazlit, blbnout s ním, fyzicky zničit venku, a nedělat dusno v reakci na jeho výlevy. V podstatě pomáha racionální přístup Vztekáš se-fajn, na to máš nárok, ale ostatní to nemusí vidět, vadí jim to (já máma to přežiju, protože tě mám ráda, ale taky se mi to nelíbí). Nedělat tyjátr z jeho tyjátru a nepřilévat oleje do ohně kritikou nebo rozčilováním.
Dobrý timing, denní rytmus, relativní pravidelnost činností, nezapomínat na svačinky, aby v krizovou chvíli nedošel cukr.
A hlavně chovat, mazlit, blbnout a tak pořád dokola, cokoli, co vyžaduje fyzický kontakt. s
Ale udělat si pořádek ve vztazích je základ, bez aspoň částečného domácího klidu dítě bude jak barometr přesně odrážet to, co vás doma žere. Takovéhle emotivní typy bývají překvapivě velmi citlivé duše a neumí se s dusnem poprat jinak, než vztekem (ale podle mě lepší vztek než uzavření do sebe, do vlastního světa).
Jasně, že vyřešit partnerský život nejde ze dne na den, že to chvíli potrvá, chce to sílu a odvahu. Ale prozatím můžeš pro synka udělat aspoň to, že mu lásku mohutně projevíš ty, když už tatínek ne. Ať má aspoň nějakou citovou jistotu a pevný bod. A od vašeho pevnějšího a posíleného vztahu se synem se zase můžeš odrazit k řešení vztahu s mužem.
Jako, je hrozně těžký budovat vztah s dítětem, které všechno neguje a chová se jako pitomec, ale někde se jistě nějaká cestička najde. Náš třetí je dost podobná letora a teď, co se mu narodila malá ségra, no... je to s ním dost příšerný. Ale zdá se, že jsem našla společnou činnost, co ho natolik baví, že je ochoten pro tu chvíli zapomenout, že je uražen a napučen. Pak nám tyhle pěkný chvíle dávají síl překonat ty krizovější momenty-když jsem schopná si vzpomenout, jak moc je to dítě (někdy) skvělý.
Třeba se ti taky podaří něco takového, za zkoušku to určitě stojí.