Poslední dobou na mne začíná být až příliš hlasů, tvrdících, jak jsou všichni politici špatní, a k tomu mávnutí rukou, že s tím nelze nic udělat. Chci proto nabídnout taky příklady těch, kteří se něco udělat rozhodli.

Hrdinové byli a jsou, je jich málo, každý hrdinou být nemůže. Přesto však hrdinové nejsou jen anomálií a výjimkou potvrzující pravidlo. Jejich příklad je ukazatelem pro všední život, pro drobná rozhodnutí, která dennodenně děláme. Příkladem pro to, rozhodnout se ve prospěch druhého místo v náš vlastní, je-li to správné. Zastat se slabších – je až překvapivé, kolik takových situací kolem nás je, když si jich rozhodneme všímat. Nehlásat, že nemůžeme nic udělat, ale raději se podívat, co udělat můžeme.

Na hrdiny můžeme hledět různě; třeba i tak, že projev hrdinství je vlastně příliv emocí, chemických reakcí, které vyvolávají slast v lidském mozku, který pak tyto reakce interpretuje metaforicky, aniž mají tyto metafory s přízemní skutečností společného víc, než má se skutečností představa Slunce obíhajícího kolem Země. Kdo ví, je možné, že člověk pod dojmem hormonů udělá věci, kterých by později litoval, protože jsou k jeho škodě – anebo by jich litoval, kdyby už nebyl mrtev?

Červenec 1995, Srebrenica, základna nizozemských vojáků mírových sil v kopcovitém bosenském pohraničí. Jsou unaveni tříměsíční blokádou. Nemají benzín na to, aby jezdili na obhlídky, zásoby jim docházejí. Neřekli jim, že by se měli dostat do opravdové bojové situace – měli jen dohlížet na dodržování dohody o „bezpečné zóně OSN“. Dohoda se v posledních měsících stává stále víc a víc jen formalitou, „nahoře“ hrají politici stojící v čele válčících stran cynické zákulisní hry o to, komu nepohodlná enkláva připadne. Hry skončily, když do enklávy vjely srbské tanky, proti kterým se z bosňácké strany neměl kdo postavit. Tisíce civilistů hledaly útočiště v areálu nizozemské základny. Větší starost však jejímu veliteli Tonu Karremansovi dělal osud jeho vlastních lidí a kariéra, která by byla ohrožena, kdyby se někteří z nich vrátili domů v igelitových pytlích. Rád se nechal přesvědčit, že Bosňáci budou jen deportováni na území pod kontrolou bosňáckých sil, a vydal je Srbům.

Několik tisíc mužů bylo následně odděleno od ostatních a systematicky postříleno.

Není to vlastně ojedinělý případ. Třeba v roce 2004 nařídil velitel mise OSN německým vojákům v jihokosovském Prizrenu, aby zabránili všemi prostředky Albáncům mířícím vypálit srbskou čtvrť: velitel Němců, do té doby pokládaných za tvrdé chlapíky, se kterými se nediskutuje, odvětil, že takový rozkaz mu může dát jen německá vláda, a jeho muži zůstali v kasárnách. Vlády většinou vysílají vojáky do mírových misí, aby ukázaly dobrou vůli. Doufají přitom, že pravděpodobnost, že se jim něco stane, je dostatečně nízká. Účast je často hlavně účetní operace: bohatší státy to vnímají jako vynaložené peníze, něco jako příspěvek na charitu. Ty chudší to vidí skrz vyslání vojáků. Na penězích šetří, lidí je dost, za ty lidí si kupují mezinárodní postavení.

Deset let před ostudou v Prizrenu, mnohem hůře vybavený kontingent OSN, poslepovaný z různých národních jednotek, měl v rwandském Kigali dohlížet na naplnění mírové dohody. Bohaté i chudé státy bohorovně předpokládaly, že k ničemu nedojde, jenže vojáci se najednou octli tváří v tvář mnohem organizovanější síle, než zmínění Němci. Rwandská vláda spustila dlouho připravovanou genocidu. Velitel mírových sil,Kanaďan Romeo Dallaire, žádal o posily; podle jeho odhadu – ex post potvrzeného vojenskými odborníky, pouhých pět tisíc mužů mohlo genocidu zastavit. Rwandské vládní síly zajaly a brutálně povraždily deset belgických vojáků. Typický scénář počítající s tím, že to povede k demoralizací, odkoukaný ze Somálska o rok dříve, se naplnil: belgická vláda urychleně rozhodla o stažení čtyř stovek svých výsadkářů, jediné pořádně vyzbrojené a vycvičené národní jednotky a páteře mezinárodních sil.

Ghanská vláda zareagovala stejně.

Dallairův zástupce, velitel ghanské jednotky Kwami Anyidoho rozkazu své vlády neuposlechl.

Splnění mise pokládal za důležitější. Jeho vojáci se rozhodli stejně.

Mezinárodní síly zorganizovaly improvizovanou „bezpečnou zónu“, ve které našly útočiště tisíce bezbranných. Povražděno bylo nejméně pětadvacetkrát více...

Nizozemská vláda, kritizovaná kvůli Srebrenici, nakonec s ostudou padla, bývalý velitel mírové jednotky Karremans opustil armádu a přestěhoval se do Španělska, zato účast ghanských vojáků na rwandské misi se od té doby stalo součástí národního dědictví, na kterou ghanské vlády odkazují.

P.S. Připadá mi, že je kolem nás příliš mnoho politiků, kteří sebe i nás přesvědčují o tom, že vedou jakýsi boj. Že za nás bojují. Snad si tím chtějí do hlavy vehnat dost hormonů na to, aby mohli zakoušet ten slastný pocit spravedlivého ochránce slabých.

Myslím, že by se měli v projevech mírnit. Zcivilnit. Protože v tom pomyslném boji zůstávají přece jenom pouze civilisty – víc kýmsi na úrovni zásobovacích úředníků, bezpečně vzdálených od skutečné fronty. Znám dost lidí z nevládních organizací, kteří opravdu bojují – beze zbraní, ale také mimo teplá místa partajních sekretariátů. Rád bych zažil, že se politici smíří se svou rolí a budou o to víc naslouchat těm druhým.

Jestli ty politiky někdy potkám, zkusím jim říct, aby ohnivá slova nechali stranou. A nevraceli se k nim, dokud za sebou nebudou mít něco, co se aspoň vzdáleně podobá tomu, co bez velkých slov udělali obyčejní, prostí a nevzdělaní vojáci ze zapadlé Ghany. Možná, že kdyby by to zkusili, zjistí, že velká slova už jim nepůjdou vyslovit tak snadno. Slova jsou laciná jen tehdy, když nejsou podložena skutky.