U nás když byly synovi 2 roky (a i víc až do cca 3 a půl let) se dělo v podstatě to samé. Časem jsem pochopila, čím to bylo. Tatínek tehdy řešil velice vážné průsery, no řešil, to je silné slovo, prostě prožíval. A jak je nadutý a egoistický, tak prostě bral, že to je jeho průšvih a my jako rodina, do toho nemáme co kecat. Denně byl na nervy, vytočený, psychicky na dně. Nic moc nepomáhalo. Ale dítě to samozřejmě nechápalo a jediné co si přálo, bylo být s tatínkem, trávit s ním čas. Samozřejmě tatínek na to neměl náladu a nereagoval. Dítě velice brzy přišlo na to, že když udělá nějaké zlo, tatínek se mu konečně věnuje. I když v negativním slova smyslu. Pro to dítě i negativní pozornost byla pozornost, tatínek si ho konečně všimnul.
U nás ten vztek byl přímo zapříčiněný tatínkem. Musela jsem mu to vysvětlit, samozřejmě napoprvé se vztekal jak je jeho zvykem. Ale napodruhé, napotřetí - když jsem si vyhlídla vhodnou chvilku, jsem mu to vysvětlila a on konečně prozřel a pochopil.
Čas od času se to stane znova a to už nevyčkávám, ale rovnou připomínám a kupodivu to funguje. Otec a syn jsou teď nejlepší dvojka. Ale otec se musel hodně naučit. Pokud by se to nenaučil a nepochopil co dělá špatně, ztratil by tím vše, celou svou rodinu.