Dělám probírku bytu a zbavuji se nepotřebností, a už po několikáté mi pod ruku přišla hromada věcí na vyšívání. Za bezdětna jsem ráda vyšívala, líbilo se mi to, uklidňovalo to, byla to taková relaxační činnost. Teď už mě to nebere ani jako činnost, ani jako výsledek - nějak se mi vyšívané věci přestaly líbit a veškeré takové dekorace jsem se v bytě zbavila.

Nemám problém věci vyhazovat, ale tady u toho mi to prostě nejde - je tam hromada bavlnek, rozdělané ubrusy, obrázky, předlohy po babičce (a k tomu se pojí hromádka již vyšitých ubrusů, které nevytáhnu ani na Vánoce, natož pak jindy, a taky vyšívané obrazy, na které ve skříni padá prach). Nejde mi jen tak to vzít a vyházet, vidím v tom ty hodiny práce a říkám si "CO KDYBY - jednou zase třeba budu chtít vyšívat, já a nebo dcera, a taky je v tom spousta peněz...". Už teď jsou ve sklepě dvě krabice bavlnek, tak tam asi přidám ještě třetí, a nechám to příštím generacím.
Stejně tak mám problém vyházet staré sborové a jiné noty, o kterých vím, že je už nepoužiju, a přesto si je syslím.

Máte to taky tak, že u dlouhodobých koníčků, které už ale zmizely v propadlišti dějin se nedokážete s věcmi s nimi spojenými rozloučit? Komu se to povedlo a jak jste na to šli?