Lízo já se tě ptala na něco jiného, ale neodpověděla jsi.

Ptala jsem se, jestli tvoje zkušenost velí, že psychologie dokázala někoho dostat doopravdy z deprivace, z hluboké deprivace v dětství. Ne tím stylem, že "chodí léta na terapie", ale natolik, že terapie ukončil a žije plným životem, bez prášků, jako kdyby jeho dětství bylo v pořádku. Cítí se akceptovaný, nemá pochyby o své hodnotě, umí uvěřit, že může být doopravdy milován, necítí pořád deficit rodičovské lásky, nepřijde si jako bezmocné dítě, které si hraje na dospělého, protože se to od něj čeká. Umí se prosadit atd.

Proto jsem napsala, ne že sex je malý problémek, jen že u Termixe je to vrchol ledovce, protože selhali oba rodiče a není tam žádný základ, to sexuální trauma je provázané s jinými traumaty.

Prostě tady jde o to, jestli všechno
a/ změnit lze, jako kdyby se to nestalo
b/ jestli zrovna psychoterapie je u lidí, co neměli tu základní rodičovskou vazbu ten pravý lék

Když mám být upřímná, i tady na rodině jsem párkrát četla, že někdo měl hodně mizerné dětství, ale pak řízením osudu narazil na toho pravého partnera a ten se stal jeho "terapeutem". Ten člověk se pak citově vyléčil.
Ne to rozebral, získal na to náhled, ale emočně se vyléčil.
O to tady přece běží. Léčit se dá i tak, že člověk bude léta chodit rozebírat traumata k psychologovi, promáčí bezpočet kapesníků slzami - ale získá opravdu ten emočně hojivý pocit, který uzavře rány? Získá tu důvěru k životu? K partnerům? Tak jako ten, kdo prostě natrefil na "partnera terapeuta" a s ním se všechno uzavřelo přirozeně nejlíp, jak až mohlo?