Monty bohužel skutečná psyhoterapie do hloubky je na léta, nejdřív se oživují traumata a dneska i různé alternativy na druhé straně tvrdí, že vířit pořád dokola traumata není dobře, že by bylo lepší na to jít jinak.
Nikdo ale ještě nebyl masově úspěšný, i když pokusy jsou.

Ona ta emoce je emoce, není to rozum, rozumem když se naučím spočítat, kolik je jedna a jedna, tak to přijmu. Jak ale v sobě vyvolat emoci, kterou ten člověk nikdy nepoznal? Třeba "jsem akceptovaný, jsem dobrý".
Ne si to říkat jako afirmaci, ale cítit to.
Jako pocit to na někoho může přenést zase jen někdo druhý formou pocitu, že mu to "dá pocítit" a to v takové míře, jak to ten člověk potřebuje.
Když potřebuje, abys tu byl pro něj, tak je dost těžké vtěsnat se do toho, že za půl hodiny nám končí terapie, tak bude se sdílením konec.
Není to jako u dobré matky, dobrého přítele, partnera, kde se nepočítá čas ani citový vklad.
Který terapeut se nechá do věci klienta tak vtáhnout, jako emočně zainteresovaná osoba?