Nehledě na to, že v takových případech by ten člověk potřeboval mít toho druhého v roli terapeuta k dispozici skoro neomezeně, nejen v době smluvené konzultace, kdy se může sdílet, ale pak padla a jde se domů.
To prostě není náhrada hlubokého vztahu.


Proto jsem se Lízy ptala, jestli pamatuje z praxe případ, kdy to takto hluboce ztraumatizovaný člověk dokázal DÍKY TERAPII. Tj. nebylo to v něm, nebylo to jeho životaschopností, která mu pomohla stejně přežít, tak jako Termixovi, ale bylo to tím, že se spolehl na terapii a pomocí terapii krůček po krůčku k plnému životu a třeba po deseti letech terapie od dvaceti do třiceti má dneska v pětatřiceti krásnou rodinu, vztah a vnitřně se ničím netrápí. Má sebevědomí ap. Ale bez terapie samostatně by nedokázal nic a byl by dneska po léčebnách.

Podle mě to je buďto člověk držák a když má štěstí, tak se na určitou míru funkčnosti vyhrabe sám nebo mu nikdo moc nepomůže.