Přidat odpověď
Chápu odpuštění takhle, pokud mi někdo skutečně ublížil, tak tento fakt tím nepopírám, neříkám, nic se nestalo. Stalo a možná se stalo strašně moc. Někdy lidi musí odpustit, ale fakticky jim nikdo neublížil, pouze si to namlouvají. To není případ zde. Odpuštěním se vědomě rozhodnu, že nechci to tomu člověku vrátit, ani nepřímou formou - ať se mu něco stane. Odpuštění ovšem neznamená, že s dotyčným budu kamarádit. Může být, ale pak ten, kdo ublížil, musí výrazně změnit svůj postoj. Musí uznat, že se zachoval zle a litovat toho. Pak tu je otevřená cesta obnovit vztahy.
Nemyslím tím nedávat si dál na toho člověka pozor. Např. někdo mě okrade, odpustím mu, nedám k soudu. Ale dál ho vnímám jako podvodníka, pokud se ten člověk nezměnil. Nechovám k němu ale ve svém srdci žádnou nenávist a touhu odplatit.
Sám jsem ublížil druhým lidem taky, třeba jako kluk zbitím spolužáků. Zažil jsem násilí vůči sobě, zpravidla od starších, ale dopouštěl jsem se téhož vůči druhým a možná víc, než jsem sám dostal. Je prý prokázáno, že ti zneužívají děti, byli sami v dětství zneužíváni. Nejdřív byli obětí, pak spáchali totéž. Když tohle vím, tak se odpouští snáz.
Odpouštím i čistě pragmaticky, kvůli sobě. Nechci být člověkem, jehož vnitřím světem je nenávist a odplata. To je horší než zlo, které člověk zakusil. Jinak různé menší křivdy zakouší lidi snad každý den. Nespravedlivý šéf v práci, neschvál od kolegy, někdo zas se dočká nespravedlnosti od partnera v manželství nebo nevděk od dětí. Pokud by člověk nebyl schopen odpouštět, tak to je pak na zbláznění.
Četl i slyšel jsem na BBC (a později na netu) svědectví muže, který jako patnáctiletý znásilnil dívku, myslím že ona byla panna, snad stejně či podobně stará. Po letech uvěřil, byl jí pak poprosit za odpuštění. Bylo to v Jižní Africe, znásilnění bylo v partě, tj. ostatní přihlíželi a byl to jeho první styk. Pochopitelně byl u toho nervózní, nehezky řečeno, sám z toho nic neměl. Tu ženu to na leta tvrdě poznamenalo, ale jako věřící mu odpustila, jen ho napomínala, aby už nikdy takovou věc nedělal. Docela bych doporučil jeho příběh ke přečtení, nemůžu si ale vzpomenout na jméno, bylo to africké, tj. neanglické jméno.
V dětství jsem zažil různé nehezké zážitky, ale třeba víc, než že mě někdo honil s nožem po lese a vyloženě si vychutnával, jak jsem k smrti vyděšený, tak mě poznamenaly jiné věci. Třeba oslovování od určitých lidí, které bylo ponižující (z filmu dle jakéhosi blázna) a široce po okolí se to ujalo jako přezdívka nebo i zlá třídní na zš, která mě dosti neměla ráda a tomu jsem se bránit moc neuměl. Dneska se těmi věcmi nezabývám, když o tom píšu, tak to neprožívám jakkoli emocionálně a normálně bych o tom vůbec nemluvil. Zmínil jsem to jen proto, jestli snad to může někomu trochu pomoci. Jinak i jako věřící v Boha musím odpouštět dál, protože s různými křivdami se setkávám stále. Poznal jsem totiž, že např. sebelítost dokáže člověka zcela zničit. Člověk se tomu musí vědomě vzepřít a být silný. Kdo se chápe jako oběť, tak z principu pak takový musí být zraněný a silně zranitelný, s poznamenanou psychikou. Odpuštění mi dává sílu být člověkem s odolnou psychikou, vlastně ty zlé věci pak fungují tak, že v tomto směru člověka posílí.
Předchozí