"ale kterého jednotlivce? Toho, co pomoc potřebuje či myslíte charitu jednotlivce"

míním jednotlivce jako nositekle solidarity. Míním to obecně, bez ohledu na to, zda pomáhá sám či se spojuje s jinými, přispívá spolkům dobročinným etc., to už je způsob uplatnění principu.

Je-li subsidiarita coby jeden z pilířů křesťanského učení dána postupem od nejnižšího k nejvyššímu, a solidarita projevem svobodného rozhodnutí jednotlivce, je stát organisovaným násilím diktujícím shora dolů. Stát se rozhodne, že sebere občanům tolik a tolik a pak to přerozdělí na věci dle svého uvážení. Jednotlivec dá či nedá jak a kdy a komu se mu zamanea, a jak tu někdo psal, může mu uniknout potřžebný. Prčoto ej tu stát, aby neunikl. Stát je silný násilím, jednotlivec dobrotou. Bylo by dobře, kdyby více rozhodování bylo na jednotlivci a méně na státu. Krom toho, stát by měl více pomáhat při vytváření podínek pro to, aby ten nejnižší stupeň mohl prvně co nejvíce pomoci sám sobě.