Někdo ale ten vztah s mámou krásnej nemá nikdy. Ani jako dítě. Je týráno psychicky, fyzicky, mění se mu tatínci prosáklí alkhoholem, doma se válí krabičky neurolu, diazepamu a flašek vína, smrad z cigaret, že jsi tím úplně prosáklá, v lednici většinou ne víc, než jeden okoralý knedlík a zkyslý mlíko. Jsi bita, je ti vyhrožováno, před tvýma očima probíhá povinně znásilňování, zabíjí ti před očima tvého psa, zachraňuješ matku z posledního pudu nějaké lásky, když ji najdeš nějakolikrát polomrtvou s úmyslem se zabít (vždy naplánováno tak, aby ji někdo - z jejich dětí - našel a tedy zpovykal sousedy, záchranku nebo se pokusil ji zachránit sám). No a potom, potom je ti 16, při posledním jejím výstupu, kdy ti roztříská nový telefon, na který sis celý prázdniny vydělávala, zatímco ona nepracovala téměř nikdy a jen se zfetovaná válela doma, ti cvakne v kouli, sbalíš si tašku a odcházíš do světa. A řeknu ti jediné - už NIKDY, NIKDY, NIKDY nechceš tu ženskou vidět. A když měla ještě nějakou chvíli potřebu mě různě deptat přes telefon, vyhrožovat, vydírat, zestárla jsem snad o dvacet let. Teď už o ní pár let nevím a je mi.. fajn.. ikdyž jo, jsou chvíle, kdy bych tu hodnou milou maminku, ke který můžeš zajít na kafe a nechat se potisící obejmout, brala. Nemám ji, no. Nikdy jsem ji neměla.