Jako bys psala o mojí mámě. Taky vždycky bylo správně jen to, co za správné považovala ona, a pokud já jsem si myslela něco jiného, bylo potřeba mi vysvětlit, že to tak není. A podrývat sebevědomí a kritizovat, to uměla dokonale. Bohužel jsme léta bydlely spolu (i když už jsem měla vlastní rodinu) a bylo to tu a tam na zabití. Nejhorší na tom bylo, že to byla zlatá ženská a nedělala to ze zlé vůle - jen prostě měla dojem, že mi "pro moje dobro" musí vysvětlit, co je správně. I když jsem byla dávno dospělá, slušně jsem vydělávala, měla jsem spokojené manželství (ona se nikdy nevdala) a tři děti (ona měla jen mě). Přesto ale máma udílela dobré rady i v ohledu manželství a výchovy dětí, a to stylem "každý přece ví, že..." a "no to je jasné, že...". Naštěstí si to dodnes pamatuju tak intenzivně, že když se přistihnu, jak mám tendenci něco podobného dělat svým dospívajícím dětem, radši se třikrát kousnu do jazyka.
Takže k tématu - pokud máma nedokáže v určitém okamžiku uznat, že její dítě je samostatná jednotka, která má právo na vlastní odlišné názory a musí si občas i tu hubu nabít sama, tak to bude skřípat vždycky. O klec, byť zlatou, nikdo nestojí.