U nás je to jakoby ve vlnách. Pár měsíců vše dobré, pak jeden nepochopitelný hysterický telefonát a přestane s náma mluvit. To má pro nás být zřejmě trest(?), jenže ona je to spíš úleva. Bohužel úleva netrvá dlouho, nastává napjatá fáze "za jak dlouho se ozve?". Za předem neodhadnutelnou dobu zničehonic zavolá jakoby nic, kdy se jako míníme za ní zastavit a proč nesmí vidět svoje vnoučata, uááááááááá

V dětství nás dokázala svým nemluvením trestat často, vydržela klidně 3 dny nepromluvit ani slovo. Táta jezdil po montážích, o většině incidentů nevěděl, po návratu mu bylo jen sděleno jak jsme hrozní a co jsme zase provedli. Ty 3 dny s ním jsme se vyřádili a pak zase nastal "režim".