Já beze srandy chápu, že tohle všechno je velmi zraňující, ale napadá mě otázka, do kdy za to ještě "může" ta matka a od kdy už je to věc té dcery.

Protože "dělá něco, aby mě shodila" je už do značné míry interpretace té dcery. Tím chci říct, že možná ne všechno, co ta matka řekne a udělá, je myšleno tak, aby to tu dceru deptalo. Nejpravděpodobnější je, že ta matka není dokonalá a prostě to jinak neumí, ale pochybuji, že pokud není psychopatka, tak to dělá s myšlenkou "já to svoje dítě musím co nejvíc zadupat do země".

Moc mě nebijte, ale když už je člověk sám dlouho dospělý a má děti, nestálo by za snahu zapracovat na VLASTNÍM postoji k té matce? Asi to bude hodně těžké, to nepopírám, ale pokud je té dceři cca okolo 40, tak té matce bude kolem 60-70, to už se poměr sil myslím docela obrací a těžko chtít po starém člověku, aby se nějak zásadně měnil.

Mluvíme tu o tom, že ty matky se nedokázaly oprostit od vlastních chyb a vztahu k vlastní matce a pak to přenášely na svoje děti - ale dokážeme to tedy my samy?