Přidat odpověď
Podle mne v tom hraje hodne roli i to, ze jsme jako spolecnost hodne rozbili sirsi rodinne a jine prirozene vztahy. Rozbila se kontinuita, kdy lide byli min sami, meli vetsi moznosti vztahu. A hodne se to podepisuje prave na matkach, ktere pak maji problem vypustit deti z hnizda a zustat samotne.
Lip to funguje tam, kde je vice deti, tak kdyz nejstarsi odejdou, je tu dost dalsich, ktere peci jeste potrebuji, kdyz odejdou i ty, jsou tu uz vnoucata. Soucasne je dulezite mit dostatek prirozenych vztahu v okoli, aby matky na detech a deti na matkach nebyly tolik zavisle.
Co podle mne uskodilo a skodi dal, je i rana socializace do neprirozeneho kolektivu. Ano, deti od 3 let potrebuji spolecnost vrstevniku, ale malo ktere ji potrebuje kazdy den, nekolik hodin, ve velkem kolektivu, se kterym ma navic moznost byt jenom oddelene od maminky [od rodicu], kteri se s ostatnimi neznaji. A maninky taky ztarceji urcitou moznost dosahnout nasycenosti vztahu. Pro oba by bylo vetsinou mnohem lepsi, kdyby dite mohlo byt s maminkou cely predskolni vek, nektere i dele, do kolektivu chodit s ni a se sourozenci, casto ani ne kazdy den. Samozrejme ten kolektiv by musel byt prinosny nejen pro deti, ktere by si vyhraly, ale i pro matky, ktere by si popovidaly, pomohly,...
Tohle se na vztazich hodne odrazi, ale projevi se to casto prave az v dospelosti.
Předchozí